Nebyl to socialismus, to zlatý... byli to vaši rodiče...

Znám hodně lidí, hodně lidí narozených ve dvacátých letech a na počátku třicátých. Ano, jsou to lidé ve věku mých rodičů a díky nim jich znám opravdu hodně. Jsou to lidé, kteří zažili, byť ne v nejproduktivnějším věku, ještě první republiku a druhou světovou válku. Jsou to lidé, kteří vlastně chudáci prožili většinu života v socialismu, a když se konečně dočkali svobody, byli již moc staří na to, aby ji mohli využít, ať již k podnikání či cestování. Od většiny těchto lidí jsem nikdy od listopadu 89 neslyšel to, co od těch, kteří se narodili po válce. Totiž to, jak je nyní všechno špatné, a jak bylo za socialismu dobře.

Tak jsem se trochu zamyslel, proč tomu asi tak je. Tito lidé vůbec nevzpomínají na doby, kdy Romové ještě byli cikáni. Kdy koruna byla zlatá a tříkoruna papírová.  Kdy všichni měli práci, pardon.. kdy všichni museli pracovat nebo to alespoň předstírat. Kdy si byli všichni rovni,ale někteří si byli rovnější. Zvláště ti, kteří v našem okresním městě měli práci v červeně obloženém, obrovském domě. Kdy rohlík stál třicet haléřů. Kdy ti, co neokrádali stát, okrádali rodinu. 

Vzpomínají hlavně na to, že tenkrát byli mladí, někteří dokonce ještě malí. A to je právě to, co těm, kteří říkají, že za komunismu bylo lépe, chybí - mládí. Nemuseli se o nic starat, protože se o ně postarali rodiče. Právě ti lidé, zmínění na začátku článku. Ale pozor, těmto rodičům v tom jejich socialistickém státě nikdo nic zadarmo nedal. Maximálně rozsudek jménem socialistické republiky, pokud nepracovali. Žádné sociální dávky, ale rovnou kriminál. 

Takže, vzpomínky na to, jak za socialismu bylo dobře, jsou vzpomínkami na bezstarostné dětství a na to, jak se o ně uměli rodiče postarat. Nestaral se o ně totiž stát, nestarala se o ně ani strana, která měla tehdy vedoucí úlohu.

Dnes již zapomněli na to, že rodiče museli pracovat šest dnů v týdnu, aby je nakrmili alespoň základními produkty a občas pro ně vystáli frontu a koupili něco nedostatkového. Dnes si již nevzpomenou na to, co všechno nemohli mít, protože rodiče na to jednoduše nebyli schopni vydělat, na rozdíl od soudruhů na sekretariátech. A i když byli schopni vydělat, tak to, co by chtěli oni, či jejich děti, stejně nebylo k sehnání.

Ano, dokážu částečně pochopit tu nostalgii a vzpomínky na mládí. Ovšem co už vůbec nepoberu, je dnes to množství mladých, kteří takové bláboly ventilují. Je to věřím jen pár jedinců, zmasírovaných komunistickým a socialistickým okolím. Jsou to lidé, kteří nezažili socialismus. Možná proto si nedokážou představit, jaké to bylo. A možná jim něco schází. Z mnoha možností například dvouleté ponižování a buzerování při vojenské základní službě.

A proto, vážení,

to „zlatý“ nebyl socialismus... ale Vaši rodiče …